Tao obyčejného člověka:

„Soucit, skromnost, pokora. To jsou mé tři poklady.“

Vítejte!

Tao se nedá získat pouhým studiem textů ani napodobováním mistrů. Raději buďme vnímavými žáky a važme si školy života.

KUNG-FU

Taoismus, 24. října 2019

Termín kung-fu si většina lidí spojuje s akčními filmy a bojovým uměním. Pochází z čínštiny a překládá se jako dovednost, získaná dlouhou a namáhavou prací.


V taoismu trénujeme kung-fu vědomého prožívání a receptivního (na smyslových vjemech založeného) jednání. Jak už bylo popsáno v některém z minulých článků, má-li se něco stát, vždy tomu něco předchází. Člověk si zvykl spoléhat se víc na rozum než na instinkt. Přitom reflexy denně nevědomky používá. Vyhnout se padajícímu balvanu je daleko lepší, než se jím nechat porazit a pak řešit, jak bychom si v lese sami provedli fixaci otevřené zlomeniny nohy. Podvědomá reakce na překážku bývá většinou blesková. Umět předvídat a pružně reagovat ale není to samé, jako se neustále úzkostlivě strachovat a všechno do detailu plánovat. Člověk, žijící v souladu s tao, nachází svou jistotu v nejistotě. Místo toho, aby bojoval proti chaosu, učí se v něm žít. Není v lidských silách, zbavit svůj život všech překážek. Můžeme si ale obout boty a vlastní cestu životem si prošlápnout.

Kung-fu vědomého prožívání a receptivního jednání spočívá v ničím nerušené bdělosti. Člověk musí být pořád ve střehu i při té sebemíň náročné činnosti. Dělat něco vědomě znamená dělat to soustředěně a naplno. Člověk má ale tendenci “jet na autopilota”. Tím se však ochuzuje o radost z prostého bytí. Upadá potom do stereotypu a hledá všelijaké způsoby, jak by si život zpestřil. Propadne-li pomíjivým radovánkám, na chvíli může být spokojený. Jenže, kdo nadmíru dráždí své smysly, ten si je zároveň otupuje. A právě otupělost je opakem střízlivosti, o kterou se jako taoisti snažíme. Jakmile dosáhneme určitých pokroků v kung-fu, naše smysly budou bystré (získáme postřeh) a mysl očištěná. Takže cokoliv k nám přijde - ať to bude blízko nebo daleko - dozvíme se to.

Kupříkladu taoista, jdoucí s přáteli volnou chůzí, jen tak natáhne ruku a do ní mu vzápětí spadne šiška. Ostatní jsou udiveni, ale on v tom nevidí nic zvláštního. Prostě jen slyšel nějakého ptáka, sedícího na větvi nad ním, dolovat z šišky semínka. Když už se to ptákovi skoro podařilo, byl něčím (nejspíš právě příchozími lidmi) vyrušen a šišku upustil. Protože padající šiška vydává specifický zvuk, dalo se lehce odhadnout odkud padá a vztáhnout po ní ruku.

Aby se člověk dostal až na takovou úroveň vnímání a reagování, musí dlouho a namáhavě cvičit. Teprve potom se o něm dá říct, že ovládá kung-fu vědomého prožívání a receptivního jednání. Šaolinští mniši, mistři wu-šu (bojového umění, kterému se mimo Čínu říká právě kung-fu), získali své téměř nadpřirozené schopnosti tvrdým a soustavným tréninkem v klášterech. Člověku se pak ani nechce věřit, že se dá kung-fu cvičit ve všech oborech lidské činnosti. Stačí se něčemu dostatečně dlouhou dobu a intenzivně věnovat.

Jakákoliv mistrná zručnost (kung-fu) ale není nic v porovnání s tao. V Číně se o těch největších mistrech říká, že znají tao dané činnosti. Tak někdo zná tao pěstování zeleniny, jiný zase tao výroby obuvi nebo tao zpracování dřeva, atd. Co je tím myšleno? Posuďte sami z následující ukázky:

Mistr kuchař kuchal býčka pro prince Wen-chueje. Každý rozmach ruky, každé napřažení paže, každé nakročení nohy, každé vytrčení kolena, každé zazvonění i obrat pronikající čepele udalo žádaný tón v hudební skladbě, jejíž harmonie předčila tanec Morušového háje i známý chór Ťing-šou. „To je skvělé“, obdivně vykřikl přihlížející princ Wen-chuej. „Jak jen jsi mohl dosáhnout této dovednosti?“ Mistr kuchař odložil nůž a řekl: „Miluji jediné tao a v něm je celá má dovednost. Když jsem s otvíráním býčků začínal, neviděl jsem nic než býčka. Po třech letech jsem přestal vidět celého býčka. A teď už se s ním setkávám jen svým duchem, nehledím naň svýma očima. Mé smysly poznají, kdy přestat, když si duch žádá uplatnění. Drže se přirozených znamení, vedu úder nožem po velkých dutinách, sleduji místa, v nichž se skelet štěpí, a využívám-li jejich jistých pravidelností, nestane se, že bych zavadil o tepnu nebo o šlachu, natož abych zasáhl některou kost. Lepší kuchař mění nůž jednou ročně, protože seká, obyčejný kuchař mění nůž jednou měsíčně, protože přesekává, můj nůž je se mnou už devatenáct let, má za sebou tisíce otevřených býčků, a přece jeho ostří vypadá, jako by právě opustilo brus. Mezi těmi klouby je mezera a ostří nože není tlusté. Vstupujeme-li tedy s tím, co není tlusté, tam, kde je mezera, ať se jakkoli zeširoka rozmáchneme, vždy zůstane dostatek místa pro putující nůž. Proto zůstává po devatenáct let ostří mého nože jako nové. A přesto pokaždé, když se blížím k některému složitějšímu kloubu, z něhož se dá předem soudit, že s ním nebude lehká práce, zpozorním, soustředím zrak, zvolna a zlehka vedu nůž, a hle, jediný řez, a býček je rozbourán. Jako hlína se drolí a rozpadá se na zem, já se postavím se zdviženým nožem, a rozhlížeje se do všech stran, přešlapujíce z nohy na nohu, jsem spokojený sám se sebou. Ošetřím nůž a uschovám jej.“ „Toť skvělé!“ zvolal princ Wen-chuej. „Naslouchaje slovům mistra kuchaře, zjistil jsem, jak pěstovat život!“

Zdroj: Čuang-c' - Vnitřní kapitoly

Jít zpět...