Taoista.cz

NEZTRÁCEJME ČAS

6. listopadu 2019

Taoismus (daojia) nikdy nebude tak populární jako třeba buddhismus nebo jóga. Běžnému člověku totiž zdánlivě nic nenabízí. Ani spásu, ani nirvánu, dokonce ani extázi. Naopak, neustále mu klade na srdce, aby neztrácel čas, konečně se probral ze sna a uviděl svět takový, jaký skutečně je.


V několika předcházejících článcích měl čtenář možnost seznámit se, alespoň v náznacích, s uvažováním taoistovým. Kdo něco ví o čínské kultuře (jazyku, historii, reáliích, atd.), tomu je samozřejmě jasné, že u nás (v ČR), i kdybychom nakrásně chtěli, může být taoismus (jako filozoficko-náboženský systém) autenticky praktikován jen velmi obtížně. Tady, ve středu Evropy s osmihodinovou pracovní dobou, rodinou a jinými světskými zájmy, lze tao (cestu) a jeho nejvyšší ctnost (te) pěstovat pouze jako laik, a navíc jen zprostředkovaně. Co je však podstatné - i těch pár drobků moudrosti z úst Starého mistra (Lao-c'), které mu mimoděk popadaly na zem, vnímavý člověk jen tak nezašlape.

Z pohledu západní taoistické (daojia) praxe je taoistou každý, kdo následuje tao způsobem, jak tomu učí Lao-c', Čuang-c' a Lie-c'. Ve světě existují ještě další tzv. “taoické” (tj. na cestě založené) filozoficko-náboženské směry, např. konfuciánství nebo šintoismus. Také pro ně je ústředním tématem cesta (tao, dao, dó). V přeneseném významu slova jde o “nebeský řád”, tedy způsob nebo pravidlo, jakým se řídí chod vesmíru. Žádný člověk (jakožto stvořená bytost) do něj nemůže bez následků svévolně zasahovat. Avšak mudrc je schopen (pakliže ví jak, tedy jestliže zná cestu - tao) připravit podmínky k tomu, aby se onomu “řádu nebes” svým jednáním neprotivil. Odměnou je mu ničím nezastřené vnímání skutečnosti, životní nadhled, vnitřní mír a dlouhověkost.

Už několikrát jsme si vysvětlili, že tao není bůh, ani božstvo, ani žádná jiná vyšší bytost (duch) nebo něco podobného. Jde v zásadě o nepsaný zákon (pravidlo, postup, způsob) fungování vesmíru. Sklon k jeho následování je nedílnou součástí každé bytosti (jako DNA). Nejsilnějším projevem tohoto sklonu je pud sebezáchovy. Všechno živé (rostliny a zvířata, včetně malých dětí) je v souladu s tao zcela nenuceně. Jenomže dospělý člověk, v zajetí myšlenkových konceptů a společenských konvencí, přestává být sám sebou (američani říkají “true to yourself”) a přivolává tak na sebe problémy. Nikoliv proto, že by se mu tao nějak mstilo (za to, že není následováno), ale prostě proto, že přírodním zákonům podléhá úplně všechno (duchovno nevyjímaje). Kdo těmto zákonům nerozumí, ten si velice škodí. Přitom každý zdravý jedinec intuitivně cítí, co jde proti němu. Taoista má rčení: „Nemám tušení, co chci, ale vím naprosto přesně, co nechci.“ Pak je tu ještě jedno, více duchovní: „Cesta (tao) se nikdy neprotiví člověku, ale člověk se vždycky protiví cestě.“ To znamená, že cesta je nestranná (právě proto, že je to “jenom” cesta) a dostupná všem lidem. Lidé ale kolikrát dělají všechno pro to, aby tuto cestu minuli. Hledají zkratky a okliky, stále se za něčím pachtí (aniž by mnohdy věděli proč). Tak se místo spokojeného putování po rovné cestě brodí v blátě beznaděje. Život má být přirozeně šťastný a naplněný, jenomže než člověk pochopí, v čem to štěstí skutečně vězí, může být ta náplň už prošlá…

Nemá cenu se k čemukoliv upínat, ani k taoismu (jako pojmu) ne. Člověk by pořád něco kategorizoval, srovnával a pojmenovával, zapomínaje na zdravý selský rozum. Přitom zrovna ten je ke zdárnému putování po cestě (tao) a k rozvoji nejvyšší ctnosti (te) nejvíce potřeba. Co přesně je tím myšleno, a jak tao následovat (nebo rozvíjet nejvyšší ctnost), to se dá najít nejen na tomto webu, v základních taoistických textech (Tao Te ťing, Vnitřní kapitoly, Klasická kniha o dokonalé prázdnotě), ale i jinde, stačí být dostatečně pozornými. Neztrácejme čas a neunavujme se zbytečným vysvětlováním. Začněme praktikovat cestu (tao) a rozvíjet nejvyšší ctnost (te) nejlépe okamžitě.

Jít zpět...
Copyleft 2019