Taoista.cz

Na pouti

Před několika dny jsem absolvoval asi šestnáctikilometrovou pouť, abych si utřídil myšlenky a povzbudil svůj organismus. Šel jsem pomalu, cesta mi zabrala bezmála tři hodiny.

Sledoval jsem přitom okolní krajinu a čas volně plynul. „To je to, co potřebuju!“ řekl jsem si v duchu a oddal se přítomnému okamžiku. Je neuvěřitelné, jak je žití v přítomnosti osvěžující. Když ale může na člověka blahodárně působit takový výšlap jednou za čas, nedalo by se občerstvovat (dík přítomnému prožívání) i v běžném životě častěji? Vždyť život sám je vlastně také cestou… Hlavou se mi honilo tolik myšlenek! Některé jsem nechal bez povšimnutí, k jiným jsem se pak doma v klidu vrátil a inspiroval se jimi k určitým změnám ve svém životě.

Po zimě (a vzhledem k situaci kolem covidu) je důležité pečovat o své zdraví. Už dlouho jsem se chystal k poměrně zásadním krokům v životosprávě, a to sice úplně přestat jíst junk-food, nepít na denní bázi kávu, alkohol a omezit přidaný cukr. Teď už jsem pevně rozhodnutý, že do toho půjdu. Prostě konzumace rituálních poživatin (jako je káva, alkohol nebo sladkosti) je v omezeném množství na místě pouze “o památkách” nebo chcete-li ve svátek. Než abych si pošmáknul na něčem nezdravém, raději si to odpustím a udělám něco prospěšného pro své tělo. Znova dám přednost tradičním, lokálně dostupným potravinám, upraveným co nejjednodušeji, abych si zbytečně nezatěžoval trávicí systém. Chce to začít (jako naši předkové) rozlišovat mezi všedními a svátečními dny. Na pití je nejlepší teplá voda, případně pro zpestření bylinkový čaj.

Musím též zapracovat na fyzické kondici. Pouze uvolňovat se nedá do nekonečna. Zařadím tedy do svého cvičebního plánu nějaký prvek, abych se pořádně rozhýbal a zesílil. Těším se na kolo. Zatím tomu ale počasí příliš nepřeje. Už jsem si totiž ověřil v praxi, jak je (pro páteř) nebezpečné prochladnout…

Opět cítím potřebu rozjímat nad učením Starého mistra (Lao-c').

Malování mě moc baví, ale chápu, že se z toho nesmí stát rutinní záležitost. Já nemaluju pro malování samotné (nejsem řemeslník), ale snažím se těmi malbami předat kus sebe, něco sdělit… Proč bych měl malovat, když zrovna nemám co sdělit? Když není co sdělit, je lépe mlčet a nechat svůj štětec hladovět. Výtvarné potřeby jsou vzácné. I čas je vzácný. Proč bych měl tento drahocenný kapitál věnovat malbě, která je pak povrchní a mrtvá? Pro mě už není zásadní trénovat se v preciznosti provedení obrazu, ale chtěl bych se postupně zdokonalovat v umění interpretovat osvojenými výrazovými prostředky žitou transcendenci; uvidět “to něco” a pak odlesk “onoho” zachytit v malbě. Tak, jako to dělají a dělali mistři tušové malby od nepaměti.

Chtěl bych svůj život ještě více zjednodušit, prožívat naplno každý jeho okamžik a svou radost z prostého žití sdílet s ostatními lidmi. Neboť v tom vidím cestu...