Taoista.cz

Učím se odnaučit

Osvícení, probuzení, osvobození. Splynutí s řádem nebes. Věčné vyrovnání… To vskutku nejsou malé cíle, které má před sebou člověk putující po stezce tao.

Každá cesta začíná prvním krokem. Jdeme-li však po ní, dříve či později narazíme na překážky. Tou největší překážkou na cestě (tao) je přílišná připoutanost člověka k pomíjivému světu. Proto máme přestat lpět na všem pomíjivém a sjednotit se s věčným.
Vypadá to jednoduše, ale není. Opustíte-li svou rodinu, děti a svět jenom proto, abyste dosáhli kýžené duchovnosti, prcháte před svým vlastním stínem. Taková duchovnost je podle mě falešná.

Říkám si: „Protože je tao ve všem a všude, kdekoliv jinde to nebude o nic méně vhodné k duchovní seberealizaci, než tam, kde právě jsem.“

Než abych se marně hnal za extatickými stavy a doufal v (byť krátkodobý) únik z reality všedního dne, raději vědomě soustředím svou mysl na přítomný okamžik. Teď a tady je všechno samo sebou takové, jaké to je - tedy přirozené, volné a zcela samozřejmé (c'-žan).

Proto se učím odnaučit. Jdu až na dřeň vlastní osobnosti a zkouším se postupně zbavovat všech nánosů ega.

Soustředěn do svého nitra konečně chápu smysl všeho toho očišťování. Je-li křišťálově čistá, teprve potom se má mysl začne podobat absolutní prázdnotě - ta pohltí všechno bez rozdílu. Můžu se pak ocitnout v jakékoliv situaci a žíly mi to netrhá. Svět (a všechno pomíjivé v něm) je možné vidět skutečně nezaujatě jen tehdy, naučím-li se odnaučit.

Archiv příspěvků