Taoista.cz

O krok pozadu

Taoistické rčení říká: „Kdo pokročil na velké cestě (tao), jako by se vracel.“ Vždy zažívám pocit naprostého uvolnění, když o tom, pohroužen v meditaci, rozjímám.

S blížícím se koncem roku má člověk nutkání zpětně hodnotit svůj dosavadní život. Přitom si určitě rád zavzpomíná na “zlaté časy” a třeba lituje, že dobře už bylo. Považuji se za šťastného, skromného a vyrovnaného člověka. Přesto i mě se občas stane, že začnu o sobě více přemýšlet. Jaká je moje praxe? Dělám toho dost, abych byl v souladu s cestou (tao)? Zda-li si uchovám neporušený klid?

Když se bavím o klidu, nemyslím tím běžnou relaxaci. Klid (v taoistickém pojetí) je stav naprosté vnitřní svobody - tedy schopnost přijmout do svého nitra bez újmy cokoliv, co přijde z venku. Pochopil jsem, že abych dosáhl takového klidu, musí mu předcházet nejprve úklid. Očista nejen mysli, ale i zbavení se všeho, co mi už k ničemu není - myšlenkových konceptů, názorů, věcí, pout, atd. Adventní doba je pro tento účel ideální.

Nebudu si do nového roku dávat tolik oblíbená předsevzetí - začnu hned teď. Vrátím se k tomu, co podporuje mou vlastní přirozenost. Budu více než kdy jindy vědomě trávit čas v přítomném okamžiku v prostředí, které mi umožní tvarovat svůj život jako bonsaj. Žádné neuvážené “radikální” řezy ani přesazování. Jsem jaký jsem a jsem za to rád. Musím se ale vrátit zpět k podstatě a zpomalit. Život je plný zmatku a obtíží, pokud máme snahu věci uspěchat. Začnu hned teď, na výsledek si však budu muset počkat. Dosažení nejlepšího trvá nejdéle.

K naplnění svých tužeb nepotřebuji hromadu peněz. Stačí mi jen tolik, abych pokryl náklady na svůj skromný život a zabezpečil rodinu. Trávit čas se svými nejbližšími, malovat, cvičit free-form čchi-kung, pěstovat sukulenty, občas si zahrát na dulcimer nebo ti-c' a radovat se z prostého bytí - to všechno nechť je součástí mé cesty.

Proč bych se měl ještě navíc starat o malichernosti vnějšího světa, když teď cítím jedinečnou příležitost dojít onoho klidu uvnitř sebe sama? Navenek se možná jevím jako někdo, kdo je “o krok pozadu”. Je to ale můj život. S nikým nesoupeřím, jsem nad věcí a mám se dobře. Věřím totiž, že změna k lepšímu, tedy pokrok, nemusí vést vždy jenom kupředu - vlastně může být i krokem zpět - takovým velkým návratem.