Taoista.cz

Přesycení smyslů

Taoista se stravuje s ohledem na svou přirozenost velice skromně. Ještě před sto lety bychom tak jedli všichni. S rozvojem globalizace máme při výběru potravin takřka neomezené možnosti. Ale za jakou cenu? S potravinovými alergiemi se doslova roztrhl pytel. Člověk by měl dávat přednost lokálním surovinám s jasným původem před těmi dováženými i za cenu, že na jeho stole prostě jahody v lednu nebudou.

Je trendem v moderní společnosti jíst zdravě. Jenomže když utrhnete salát a zabalíte ho do folie, tak brzo ztrácí cenné látky, kvůli kterým by se měl jíst. Tolik běžně konzumované banány k nám putují nezralé přes půl světa. Potom dozrávají v halách s tlakovým plynem (ethylen), aby se dostaly v pořádku do obchodu. Jíst takovou hmotu (tedy ovoce a zeleninu “vyhnanou” hnojivy a podtrženou - nezralou, uměle dozrávanou, pěstovanou bůhví kde), která sice vypadá na talíři hezky, ale nic vám ve skutečnosti nedá, to prostě není v souladu s tao… Paradoxně se tak může stát, že i když se člověk stravuje rádoby zdravě, tj. jí hodně (dovážené) zeleniny a ovoce, bude na tom zdravotně hůř než někdo, kdo jí převážně lokální potraviny a dává přednost pečené kachně (z domácího chovu) se zelím a bramborem. Taoista proto zásadně minimalizuje nákup dovážených výdobytků globalizace a upřednostňuje sezónní potraviny běžně dostupné v jeho rodné lokalitě v době jejich optimální zralosti a jakosti.

Již staří indové dělili stravu dle její energetické charakteristiky (dóša) na tři základní typy - váta, pitta, kapha. Co je však zajímavější, každá potravina má navíc svou kvalitu - sattva, rajas, tamas. Jestliže sattva podporuje soulad mysli a těla, rajas a tamas tuto harmonii narušují. Jíst sattvickou (čerstvou, lehce stravitelnou, přitom výživnou a tělu přirozenou) stravu je zcela v souladu s tao. Rajas prý dodá energii a rozpoutá vášeň (ale i vztek). Ať už je to jakkoliv, rozhodně bychom se měli vyhnout všemu “tamas” (zkažené, uměle zpracované či jinak znehodnocené jídlo). Starý mistr učí, že si moudrý pochutnává na tom, co je bez chuti. Ukazuje tak na (už od starověku) velmi rozšířený neduh přesycení smyslů. Pokud mám chuťové pohárky otupělé nadměrným množstvím a intenzitou senzorických vjemů, potom mi prosté jídlo už nechutná a musím všechno hodně dochucovat. Jakmile se však zbavím třeba sklonu nadužívat cukr, sůl nebo koření, potom se mé smysly uzdraví a je pro mě požitek vychutnat si i jídlo, o kterém by jiný člověk prohlásil, že je úplně plané a bez chuti. Vždyť sladké, hořké a kyselé nebo slané jsou přírodní suroviny sami o sobě, aniž bychom je museli nějak zvlášť dochucovat. Stačí se naučit vhodně kombinovat dostupné ingredience tak, aby jejich chutě přirozeně vynikly a navzájem se přitom nerušily.

Zvláštní kapitolu pak tvoří návykové a omamné látky. Měli bychom se jejich vlivu pokud možno zcela vyvarovat. Ve starověku lidé obyčejně pili víno naředěné vodou, aby vodu trochu ochutili a desinfikovali. Nebylo jejich prvořadým cílem se přiopít. Holduje-li někdo nezřízeně alkoholu, dává tím na odiv akorát svou duchovní vyprahlost... Poutník putující po stezce tao chce v sobě kultivovat nejvyšší ctnost (te) a dosáhnout čisté spirituality, která je oproštěná od smyslových excesů. Zvyšujeme-li totiž neúnosně intenzitu smyslových vjemů, přicházíme tím o schopnost chutnání bez vychutnávání. Kdybychom vyměnili přeslazenou limonádu za obyčejnou vodu, tak je jen otázkou času, kdy si uvědomíme, že i obyčejná voda z kohoutku je vlastně sladká. A půjdeme-li ještě dál, tj. vzdáme-li se na čas alkoholu, čaje nebo kávy, bude pak stačit jeden zdvořilostní šálek “turka” nebo čaje na návštěvě a sklenice piva po té kačeně…