Taoista.cz

Sukhávatí

Kdysi dávno prý potkali dva mladí učenci starého taoistu. Dali se s ním do řeči, a když mu nadšeně vyložili základní sútry amidismu, očekávali, že kdyby se k nim náhodou nepřidal, dá jim alespoň za pravdu. On se však jenom zlehka pousmál, řka: „Nechte si ten svůj Západní ráj...“

Podle vyznavačů amidismu (zvláštní formy buddhismu, kde je uctíván Amida, tedy buddha Amitábha) prý buddha Amitábha slíbil, že stvoří dokonalou čistou zemi, Západní ráj, vhodnou k dosažení nirvány (vyvanutí). V buddhismu je nirvána cílem veškeré duchovní praxe, neboť pouze ten, kdo se dokáže osvobodit z koloběhu znovuzrozování (tj. už se nikdy nenarodí), zbaví se všeho utrpení. Původní Buddhova dharma (nauka, cesta, způsob) není pro běžného smrtelníka vůbec snadná - předpokládá odchod do ústraní, život v mnišské komunitě (sangha), přísný zákaz zabíjení (všeho živého) a dodržování dharmy. Proto se pro laiky příliš nehodí. Avšak podle učení amidismu každý, kdo se bude dovolávat Amitábhova jména a celou svou duší uvěří v existenci jeho rajské zahrady, má šanci se do ní reinkarnovat.

Staré amidistické texty (sútry) popisují tuto čistou zemi takto:

„Napsáno je - není tam muž ani žena. Vzduch je zde prosycen rozmanitými sladkými vůněmi, kvetou zde nejrůznější květiny a zrají mnohé plody. Je okrášlena mnohými drahokamy, které se na zemi nevyskytují. Rostou zde zázračné stromy, celé nebo částečně zlaté, stříbrné nebo z drahého kamení. Na stromech zpívají nesmrtelní ptáci, kteří jsou emanací buddhy Amitábhy, o dharmě. Tekoucí vody mají osmero specifických vlastností, uvolňují příjemnou vůni, přičemž voda je hluboká, teplá či studená, jak si kdo přeje. K nasycení není třeba jíst hrubou potravu, ale jakékoli jídlo si kdo přeje, okamžitě se dostaví dle toho ukojení hladu, aniž by jídlo požil. Zemí se line líbezná hudba a každý slyší jen takové tóny, jaké si přeje. Tato čistá země je prostá zla, utrpení i stavu, v němž se necítí ani radost ani utrpení. Jediným cílem bytostí v této zemi je duchovní rozvoj, tento rozvoj dovede ony bytosti k manifestaci všehovědění. Ten, kdo má takovou moc, může pomáhat bytostem na zemi, nebo v jiných sférách samsáry (koloběhu znovuzrozování). Tisíce a milióny tvorů se zde rodí v lotosových květech na devíti lotosových úrovních, podle stupně své negativní karmy. Ovšem ti, kteří si přáli se zde narodit a měli nějaké pochybnosti, musí čekat v uzavřených lotosových poupatech celých pět set let, než se kalich rozevře, přičemž po celou dobu nemohou vidět ani slyšet buddhu Amitábhu.“

Zdroj: Sukhávatí - Wikipedie [online]

Ke zrození v lotosovém květu v Západní čisté zemi (Sukhávatí) prý postačí splnit čtyři podmínky, jejichž obsahová náplň se sice v rámci jednotlivých tradic liší, ale i tak nejde o nic nedosažitelného (v porovnání s původním buddhovým učením). Není divu, že si tato nauka získala hlavně v Japonsku mnoho přívrženců, neboť se jí mohl bez větších problémů věnovat i pracující laik - stačilo nehřešit, modlit se k Amitábhovi, představovat si Západní ráj a těšit se na to, až se tam člověk jednou znovuzrodí. V době největší popularity amidismu dokonce vznikaly tzv. Buddhistické rajské zahrady - rozsáhlé zahradní a chrámové komplexy, které měly vyvolat v návštěvnících svou zdobností, bohatostí tvarů a velkolepostí představu “nebe na zemi”. Jistou analogii k tomuto počínání můžeme najít i u nás v Evropě - třeba v barokním slohu. Představa ráje, místa dokonalé blaženosti, někde vně za hranicemi našeho světa a bytí, je totiž stará jako lidstvo samo.

Jak se však zdá, v moderní globalizované společnosti mají tržní ekonomikou zformovaní ateisti svůj “Západní ráj” čím dál tím častěji spojen s reklamními slogany, konzumerismem a bezostyšným plýtváním. Když se podívám kolem sebe na lidi s narvanými nákupními vozíky, jak netrpělivě přešlapují u pokladen, vždycky si vzpomenu na toho starého taoistu a v duchu pronesu: „Nechte si ten svůj Západní ráj...“ K mainstreamu se zkrátka nepřidám, neboť mám jiné hodnoty.

Plně se totiž spoléhám na to, co je uvnitř (mě samotného). Tím, že dávám přednost ryzí jednoduchosti před vyumělkovanou okázalostí, se můžu lépe soustředit na žití v přítomném okamžiku. Poznal jsem (zkušeností), že blaženost musí vyvěrat především z nitra člověka. Hledat blahobyt někde mimo sebe je totiž marnost nad marnost.