Taoista.cz

Blažená volnost

Učení Starého mistra (Lao-c') se vskutku zdá být nezpůsobilým pro skutečnost. Ale kdyby člověk beze zbytku nepřijal jeho nauku, jak by potom mohl dosáhnout blažené volnosti?

Čtu si Tao Te ťing stále dokola (i když s určitým časovým odstupem) ve snaze dešifrovat pro sebe jeho skutečné poselství, ale osvícení nepřichází. Fascinuje mě, že lidé jsou i po 2500 letech navzdory všem technickým vymoženostem pořád stejní a nějak podvědomě souzním s těmi zvláštními a surovými verši, které mi jako celek dávají dokonalý smysl. Jenže když už se chci radovat, že plně rozumím podstatě mistrova sdělení, začínám znova tápat. Traduje se, že napsal Tao Te ťing na pokyn strážného hranice, aby mohl pokračovat v cestě. Chtěl snad mít od strážného pokoj, a tak prostě jenom něco narychlo sesmolil?

Kdosi mi jednou řekl, že ten text začnu chápat teprve tehdy, až se dostanu na stejnou úroveň vědomí, jakou měl mistr. Neboť prý je to psáno mistrem pro mistra (psal to snad sám pro sebe???), a proto tomu málokdo rozumí. Starý mistr odešel do ústraní a nikomu své učení formálně nepředal. Neměl přímé (jím pověřené) následovníky nebo učedníky, kteří by šířili jeho nauku. Možná proto, že následovat někoho ještě neznamená správně ho pochopit. Lao-c' byl proslulý svou skromností, pokorou a soucitem. Prý vlastně nechtěl nic, po čem touží obyčejní lidé. Co tedy chtěl, když nic nechtěl? Je možné nic nechtít? Není toto chtění nic nechtít vlastně stejně znepokojující jako každá jiná touha po něčem? Tak měl nakonec pravdu Buddha? Nebo Ježíš? Nebo... Jak to s námi vlastně je?

Člověku brání v pochopení taoistické nauky strach z blažené volnosti. Totiž volnost, jak ji prezentuje třeba mistr Čuang, to není jen prosté “dělám si co chci a mám všechno na háku”. Blažená volnost je běžným rozumem neuchopitelná a vyžaduje, aby se člověk napřed všeho vzdal (a získal tak vše). Avšak spíš než se bezmyšlenkovitě zbavovat majetku (což by se dalo asi očekávat, protože vlastnictví zavazuje) nebo vztahů, máme raději přestat lpět na čemkoliv přicházejícím k nám z vnějšku, přestat očekávat (vděčnost; nebo že půjde všechno podle plánu), přestat se strachovat (o výsledek, veřejné mínění, atd.) a přestat závidět ostatním. Toto "rozvázání pout" - prostě jenom být a nechat věci dít se - zdá se být konvenční mysli v zajetí ega něčím naprosto nepředstavitelným; není tedy divu, že taoismus většině lidí žádný smysl nedává. Mistrovo učení v porovnání s většinou nábožensko-filozofických systémů působí poněkud neúplně…

Nábožensky založení lidé uvěřili, že je vede bůh. Takže cokoliv se jim stane, to je podle nich boží vůle (odměna nebo trest, případně boží plán). „Bůh dal, bůh vzal“, říkají, a jsou s tím většinou v pohodě. Taoisti zase věří tomu, že jsou vedeni cestou (tao). Jenže ona je nevede stejným způsobem jako bůh. Vede je jen tím, že po ní jdou. Sejít z cesty znamená odchýlit se z ní. Neznáme-li cestu, tak pravděpodobně zabloudíme. Budeme-li se jí však držet, máme možnost prožít šťastný život v souladu s tao. Jednodušší už to vlastně ani být nemůže, i když…

Nebýt druhých, nebylo by mne, nebýt mne, nikdo by ty druhé nevnímal. Tím jsme se přiblížili až k samé pravdě. Kdo to však takto zařídil, nevíme. Nevíme, kdo to způsobil a kdo to stále způsobuje. Asi by tu měl být nějaký hybatel, měl by tu být někdo, kdo vším hýbe. Ale my po něm nikde nenacházíme žádnou stopu. Působí, dávaje o tom spolehlivý důkaz, ale žádnou jeho podobu nevidíme, tak své bytí má, aniž má tvar. Naše kostra se skládá z mnoha kostí a kloubů, devíti otvorů a šesti vnitřností. Který je mi bližší? Nebo máme ze všech stejnou radost? Jsou-li si před námi rovny, jsou tedy všechny našimi sluhy? Sluhové si přece nedokáží navzájem vládnout a řídit se. Nebo se dělí na sluhy a pány, a nakonec tedy přece existuje nějaký pravý vládce? To ještě nic neznamená, že jsme ho chtěli nalézt a že se nám to nepodařilo, to na věci nic nemění.

Zdroj: Čuang-c' - Vnitřní kapitoly
Archiv příspěvků