Taoista.cz

Lepší život

Je-li v našem životě všechno v pořádku, nemusíme na něm nic měnit. Avšak mnozí z nás nepřestávají toužit po “lepším” životě, i když by vůbec nemuseli. Neustále se snaží změnit své jednání, to jak vypadají nebo s kým se stýkají. Ale stejně nejsou se sebou (a s okolím) spokojeni. Proč?

Křečovitou snahou “být jiní než jsou” zraňují svou podstatu. Spoléhají se na změnu z vnějšku a zapomínají důvěřovat v transformační působení cesty (tao). Všechno se postupně navenek mění, nic není ve svých projevech stálé. Avšak něco přece zůstává uvnitř nezměněno - pravá přirozenost.

Taoisti věří, že ke spokojenému žití člověk nepotřebuje nic jiného, než mít možnost být přirozeně sám sebou. Za příčinu utrpení pak pokládají neschopnost (nebo neochotu) přijmout svět, sebe a ostatní takové, jací jsou. Proto je lepší oddat se cestě (tao) a veškeré své snažení nasměrovat k poznání sebe sama, než se trápit a přetvařovat.

Teprve nenásilný soulad naprostého soustředění (na to, co se děje; tj. vědomá přítomnost) s touhou poznat své pravé já nás může dovést někam dál - k mystickému zážitku sjednocení s cestou (tao).

Všichni (bez ohledu na míru zasvěcení) mohou mít mystické zážitky, ovšem bez přípravy je velmi těžké získat z nich jakýkoliv užitek. Neduchovní člověk má k mystice spíše odpor a vše mystické pak nazývá (poněkud hanlivě) “mysticismus”.

Taoistická mystika není žádné zastírání skutečnosti, natož nějaká okultní praktika. Taoista netupí své smysly drogami nebo obskurními rituály, aby tím dospěl k mystickému zážitku. Je to tak prosté! To, co vede člověka k vědomému a dokonalému splynutí s tao, je jeho vlastní vynaložené vnitřní duchovní úsilí. Ale nikdo takové úsilí vyvinout nedokáže, pokud se nezačne zcela soustředit na přítomnost. Co to znamená?

Mystik postupně rozvíjí svou vnímavost, a tak rozpoznává působení tao ve všem. Proto se ve svém duchovním úsilí zaměřuje na úplnou bdělost - probuzení do přítomného okamžiku, které má tři fáze. Nejprve si člověk uvědomí, že nežije přirozeně a vše kolem něj je jen jakási pseudo-realita. V další fázi očišťuje svou mysl a začíná pronikat hlouběji k podstatě, aby nakonec dospěl k tomu, že „moře je opět mořem a strom je opět stromem...“

Probuzený miluje svůj život a svět, ve kterém žije, aniž by na čemkoliv lpěl. Chápe pomíjivost všeho jako projev spontaneity tvůrčího procesu, jenž je zdrojem veškeré existence.

Archiv příspěvků